Být výjimečný tím, že jsi normální!

Zní to zvláštně, ale kdo je ve vašem okolí normální? Znáte vůbec někoho takového? Kdo jen normálně dodrží, co řekne. Na koho se můžete spolehnout. Kdo třeba automaticky v tramvaji pouští sednout starší lidi nebo těhotnou paní. Znám spoustu kecalů, ale málo těch, kteří pak něco skutečně udělají. Myslím tím ty věčné hovory o změně práce, o změně partnera, o změně životního stylu. Vím, že každý potřebuje jiné množství času. A vlastně jsem vůči těmto lidem velmi tolerantní, protože ve finále je mi prd do toho, jak žijí, pokud jim to takto vyhovuje. Jen z mého pohledu jsou rozhodovací paralýzy v řádu let nesmysl. Ale to je možná jen můj problém.

Nechodíš rád do svojí práce? Nenaplňuje tě? Vysává tě? Jdi jinam! TEĎ!

S partnerem to neklape, neustále se hádáte a už se k sobě neumíte chovat slušně? Už se nerespektujete? Je konec, jděte dál!

Každý den vás štve váš životní styl? Přes den nejíte a večer splácáte pátý přes devátý? Jíte hodně nezdravě? Pijete pravidelně alkohol? Kouříte? Vykašlete se na to! Mějte se rádi a prostě si to už nedělejte!

 

Vím, že to není jednoduchý. Ale život není jednoduchej! Nejhorší, co pro sebe můžete ve svém životě udělat, je být už dopředu připosranej. Máme se tady něco naučit. Poučit se ze svých chyb, přiznat si je. A žít nejlíp jak jen to jde. Už Woody Allen řekl: „Život je jen čas, kdy se máme zabavit před smrtí.“ To chcete tento čas fakt tak blbě promarnit? Jedením prášků na spoustu nemocí, které jste si přivodili špatným životním stylem. Být neustále nasranej, kvůli debilní práci? Trpět celý život špatného partnera jen proto, že si neumíte přiznat, že jste prostě udělali chybu? Já ne!

Normálnost se dnes strašně podceňuje. Všude na sociálních sítích čteme, buď výjimečný, jsi jedinečný. Z mého pohledu to ale z lidí spíš dělá egoisty a nesenzitivní jedince. Až moc se zahledí do sebe a mají pocit, že teď našli tu správnou cestu a troubí to všem kolem. Jsem například opravdu velký fanda Ježíškových vnoučat. A absolutně vůbec tento projekt nechci hanit. Je úžasné, kolik dobra už vykonal. Ale napadla mě myšlenka, kolik lidí pomohlo cizím lidem, ale ne těm svým? Těm nejbližším, v rodině a blízkým přátelům. Kolik třeba lidí koupilo televizi určitému seniorovy z projektu, ale svou babičku neviděli už 5 let? Věřím, že se najdou. Přitom vídat pravidelně svou babičku je snad nejnormálnější věc na světě.

Zeptejte se sami sebe, kolikrát jsem porušil své předsevzetí? Na čem bylo to předsevzetí založeno? Chci to opravdu? Tak proč jsem to nedodržel? Ve většině případů plníme předsevzetí možná měsíc a pak povolíme, zasmějeme se tomu a vrátíme se do starých kolejí. To je slabost. Vydržet v tom, co jsme si slíbili, co je pro nás a naše okolí dobré, má naprosto racionální základ, v tom je ta síla. Nepodlehnout jakémukoli tlaku. To totiž dokáže opravdu jen málokdo.

Uvedu obyčejný příklad z Rumfestu. Jak už název napovídá, šlo o festival rumů a já nepila alkohol. Protože je hodně kalorický a nezdravý. Nepřesvědčil mě nikdo a nic o opaku. Protože moje rozhodnutí bylo pevné, na pevných základech. Tak jsem si celou dobu popíjela kokosovou vodu, mňam!

Ale já tady nejsem ten kazatel, ten, co to dělá všechno dobře. Všichni se učíme a učíme se ideálně celý život. Já se zatím naučila nelhat, být tolerantní, senzitivní, říct si o peníze za svou práci, dívat se na situace komplexně „zezhora“ a říkat věci narovinu. Zní to možná banálně, ale zkuste si nelhat aspoň jeden měsíc, úplně v ničem!

Spousta normality mi byla dána. Rodiče mi v dospívání věřili. Třeba když mi bylo zhruba 17 let, viděla jsem inzerát v novinách, že v rádiu ve Zlíně hledají moderátora. Já chtěla pracovat v rádiu už od osmi let. Tak jsme prostě s rodiči jeli na konkurz. Pro představu, bylo to téměř 100 kilometrů. Tenkrát konkurz samozřejmě nevyšel, ale já dostala něco mnohem důležitějšího. Důvěru svých nejbližších. Což je pro mě mnohem přínosnější, než kdyby mi nevěřili, já bych se tam vydala sama a začala pracovat v rádiu už v 17 letech. Takhle se mi to povedlo až o 6 let později, ale čekání stálo za to! Protože díky tomu, jak se rodiče tehdy zachovali, jsem zdravě sebejistý člověk. A neříkám si, že něco nezvládnu, prostě když něco chci, zkusím to a uvidím. Nejhorší, co se může stát je, že zjistím, že jsem v tom špatná. A co?

Takhle by měli reagovat všichni rodiče, podporovat ve snech. Ale řekněme si upřímně, většina by spíš reagovala: „ Aaaale, prosím tě, co bys tam dělala?!“  Samozřejmě je taky rozdíl v tom, když podporujete své dítě ve snech v 17 letech nebo v 37.

Normální taky je, když se doma cítíte v bezpečí. Jednou mi jeden kamarád řekl, že nemůže mít jen jedno dítě, ale aspoň dvě, aby to první vědělo, že není středem vesmíru. Že život je boj a musíš mít „lokty“. To byl asi nejhloupější důvod, proč mít dvě děti, který jsem kdy slyšela. Doma přece není válečná zóna, doma je doma! Tam tě mají všichni rádi, tam chodíš, když ti venku děcka ukradnou kolo, tam si přijdeš poplakat, když už nemůžeš.

Taky je normální nemít problém s intimitou. Doma jsme chodili jen ve spodním prádle. Do zhruba tří let jsem se s našima i koupala. Opět to zní banálně, ale všechny kamarádky, které mají, podotýkám, hezčí postavu než já, mají obavy se vysvléct před klukem. Dokonce před dlouholetým přítelem. Nebo se v posteli nemůžou dostatečně uvolnit, protože pořád myslí na to, jestli jim někde netrčí špek nebo že mají malá prsa! No šílený! Na tohle já myslet, tak mi praskne hlava. Hele, jednoduše, pokud jste to doma nedostali, pojďme si říct jednu důležitou věc. Ten kluk si vás vybral, on jako vidí, jakou máte postavu. Džíny a tričko toho zase tolik neschovaj. Jasný?

No a výčet svých normalit, které jsem se nemusela učit, končím tím, že mám takzvaně otevřené oči. Což znamená, že od lidí, které potkávám, si beru to nejlepší z nich, inspiruju se. Každý člověk, kterého jsem potkala a setkávala se s ním v nějakých cyklech, mi něco dal. Klidně i nevědomky, ale dal.

No a teď přichází, alespoň pro mě, ta nejhorší část! Co mě ještě čeká, co se musím naučit a vím, že chci, že je to pro mě důležité. Takže, jak jsem řekla výše, nejsem připosraná a jdu do toho!

„Když vybíráš mezi věcí správnou a laskavou, vol laskavou.“

Tohle je věta z filmu Neobyčejný kluk. A vidím v ní svoji maminku. Ona je taková, ta se tohle učit nemusí. Určitě bych chtěla jednou dosáhnout toho, že budu volit místo správné varianty tu laskavou. Jeden příklad, který vše osvětlí. Tedy alespoň těm, kteří mě znají osobně. Správná věc v mém případě je, že nekomunikuju s tátou. Ta laskavá by byla na všechno zapomenout, odpustit a znovu se s tátou stýkat, protože člověk nikdy neví, jak dlouho tady budeme.

„Plná elánu a bez plánu.“

Což o to, já plná elánu ještě pořád jsem, i když jak na co! Třeba na taneček v pátek večer už tak často ne, raděj se vyspím. Ale bez plánu je to se mnou horší! Jsem šíleně plánovací typ. Mám naplánovaná setkání s přáteli v diáři. Takhle, mám v diáři úplně všechno, kdyby mi shořel, tak jsem v prdeli. Mám naplánovanou i dovolenou, ale ne jakože mám zaškrtnuté datum odletu a příletu. Já vím přesně, co budeme v ten daný den dělat, jak se kam a za kolik dopravíme. A to jsem na tom dneska už líp. Dřív jsem měla dovolenkové dny naplánovány i s oblečením, které budu mít ten den na sobě. Jako fakt! No a slyšela jsem, že když neplánuješ, je to kolikrát lepší. Nevidíš toho třeba tolik, ale zato prožiješ míň věcí intenzivněji. Tak se snažím být v tomto normálnější, držte mi pěsti!

Pojďme se teď vrátit na začátek. Otázka zněla, jestli znáte někoho normálního. Já ano! Je to můj přítel. Má normální, přirozené, laskavé reakce. Má to podle mě v životě nastavené normálně. Jedna kamarádka řekla super větu: „Na tom Ráďovi je skvělý, jak je normální.“  A to je velká pravda. Možná to někomu nezní super, ale za mě je to to nejlepší a jsem pyšná, že takového chlapa mám. Je pro něj důležitá nejbližší rodina, práce a šťastný společný život. Jinými slovy, nepotřebuje každej čtvrtek na „jedno“, nedívá se každou středu na Ligu mistrů, a když není v práci, je se mnou. Což mně přijde normální. Každý to máme nějak. A já prostě od partnera nečekám sobectví.

Jednou jsem řekla jednomu člověku, který je milý, příjemný, velmi bohatý a laskavý, že jsem o něm řekla, že je normální. On odvětil: „To je ta nejlepší pochvala, kterou jsem mohl dostat.“

Být normální je tím nejlepším, čeho můžete dosáhnout, co pro sebe a své okolí můžete udělat. Tak to pojďme zkusit společně!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *