Člověk asi zaregistruje začínající stárnutí okolo třicátého roku věku. Minimálně proto, že začíná vzpomínat na své dětství. Jak byl bezstarostný, veselý a nic ho netrápilo. Pamatuji si jeden krásný slunečný den, bylo léto, prázdniny a rozhodla jsem se, že půjdu na hřiště hrát tenis o zeď. Vzala jsem raketu a tenisák a práskla dveřmi od domu. Během cesty jsem se, logicky jako každé dítě, nechala unášet jakýmkoli rozptýlením. Tu motýlek, tam slunéčko sedmitečné a najednou to tam bylo. Luxusní travnatá mez, čerstvě posečená a voňavá.

Tenisová raketa i míček mi upadly z rukou a šlo se na věc. Lehla jsem si na okraj kopce, natáhla ruce nad hlavu a začala válet sudy. Ten pocit byl neuvěřitelný. Doteď si na něj vzpomínám, bylo mi skvěle a cítila jsem i menší adrenalin. Měla jsem pocit, že ta moje mez má alespoň deset metrů. Když jsem ale tudy nedávno procházela, naměřila bych stěží dva. Asi po hodinovém válení sudů jsem vzala zpět do rukou raketu s míčkem a s úsměvem na tváři pokračovala v cestě na hřiště.

Jen o pár metrů dál jsem potkala kamarády, kteří se zrovna chystali na průzkum. Prý jdou do kanálu. Pro vysvětlenou – když „se šlo do kanálu“, znamenalo to, že se vyráží k řece, u které je odpadový kanál z místní čističky. S nadšením jsem jejich nabídku přijala. Naše „parta“ se ocitla u betonové roury, kterou teklo malé množství vody. Uvnitř byla tma a my se jí hrdě vydali vstříc. Zkoumat, co že se to skrývá na konci. Vůbec nám nedocházel fakt, že se občas tímto kanálem něco vypouští. A kdyby se náhodou to „něco“ právě vypouštělo, asi bychom se všichni utopili. Po cestě, která nebyla komfortní, zato velmi adrenalinová, jsme potkali pár krys, pavouků, nic zvláštního v tomto prostředí. Vítězoslavně jsme doputovali ke konci. Přišlo malé zklamání. Viděli jsme jen žebřík nahoru do areálu čističky a štěkajícího dobrmana, kterému se kolem úst tvořila pěna vzteky, protože mu pár parchantů narušovalo prostor, který hlídal.

Samozřejmě k tenisu v ten den vůbec nedošlo, ale zažila jsem spoustu adrenalinu. Nemůžu zcela soudit, ale myslím, že dnešní děti takový adrenalin nezažívají. Možná jich pár je, někde na vesnicích či v menších městech. Ale dovolím si tvrdit, že je zajímá víc „online adrenalin“ na tabletech, nootebucích či chytrých telefonech. Je mi trošku líto, že moje budoucí dítě zřejmě nezkusí svobodné válení sudů z kopce nebo lezení kamkoli. I když, jako rodič bych to snad mohla ovlivnit.