„Už se těším, až z tý Prahy vypadnu“…říká si tolik pražanů před Vánoci a před víkendem a vůbec vždy, když nemusí jít do práce. Víte co? Praha je fajn. Ani moc velká, ani moc malá, krásná, historická, s bohatým nočním životem, spoustou galerií, divadel a možnostmi sportovního vyžití. A ano, dokonce je tu i příroda.

Raději do sebe občas někoho nechám vrazit, než abych se octla někde na samotě. Tam bych se opravdu bála. I přes to všechno jsem si řekla, že pojedu na Vánoce na Moravu ke svým kořenům, že tam bude větší klid. Omyl mou hloupost následoval a nakopal mě pořádně. Cukroví napečeno napůl, zbytek se přeci dopeče v klidu na Moravě. Výsledek? Tři celé dny strávené v kuchyni, na kterou nejsem zvyklá a zhruba 90 % věcí chybělo. Ty nekonečné hodiny v kuchyni se mnou trávila i moje maminka. Respektive já s ní. Musí být totiž minimálně 12 druhů cukroví, různě promazané. Tam čokoládovým, tam vanilkovým či kávovým krémem. Také se musí připravovat pomazánka na chlebíčky, aby se 24 hodin uležela v lednici. Mezitím pravidelné odskakování do místní samoobsluhy zhruba tři sta osmdesát šestkrát denně. A spousta dalších, dalších, dalších a dalších veselých vánočních „dobrot“.

Pro příště jsem se zařekla, že nebudu vychystávat zbytečného jídla pro 20 lidí, když nás je jen 5. Nebudu shánět poslední dárky o čtvrté adventní neděli v nákupním centru a nebudu dělat spoustu dalších blbin, které s Vánoci vůbec nesouvisí. Snad mi můj ušlechtilý plán vyjde. Je jasné, že nejde o to, jestli je člověk v Praze či na Moravě. Jen by měl být na Vánoce doma. Nikam se nehnat, nespěchat, nepřejíždět. Jen být doma. Loni jsem zjistila, že to už je v Praze. A tak s blížícími se Vánoci (budou už za 11 týdnů) pomalu přemýšlím o dárcích pro své nejbližší, o pečení „pouze“ vanilkových rohlíčků a o půlnoční, na kterou se letos s mamčou vypravíme do katedrály sv. Víta.