Křivdy, staré nebo nové, vždycky nějaké jsou

Ve svém životě jsem nikdy nedokázala pracovat s křivdou. Neměla jsem jí naštěstí tolik, ale dva okamžiky si vybavuji ještě dnes a přitom se staly před nejméně patnácti lety. Křivda je strašná, nemůžete ji vysvětlit, vyhádat, zmlátit. Proto, když se mi stala má největší křivda v dosavadním životě, začala jsem pociťovat něco nového, dosud nepoznaného, vůbec jsem netušila, co to má být. A pak mi to došlo – sebelítost. To je teprve potvora podšitá! Litujete se, jaký jste chudáček malý, upracovaný, unavený, máte pocit, že jen vy jste na světě v tom nejhorším problému.

Ale ono to tak není a vy to někde hluboko víte. Nechci mluvit o tom, že tady není válka, máme skvělé zdravotnictví a školství, i když si to často nemyslíme, máme fungující infrastrukturu a veřejná doprava opravdu jezdí tak, jak je psáno. Chci mluvit o tom, že musíte mít otevřené oči. Dívejte se kolem sebe.

V sobotu ráno jsem jela do práce (ano, byla sobota a ráno a už je tu prostor pro sebelítost, viď?). V autobuse jsem viděla paní, bezdomovkyni, která se tiskla ke svému partnerovi. Byla neuvěřitelně oteklá v obličeji a nebyl to jen alkohol, protože ten nevytváří modřiny. Byla zbitá tak, že ji nebyl vidět obličej. A ve finále člověk netuší, jestli ji nezbil právě ten, ke komu se tiskla. Vystoupila jsem z autobusu, přestupovala na tramvaj a na peroně stál postarší pán s nataženou levačkou. Když jsem přišla blíž, viděla jsem, že drží malý střep, kus rozbitého zrcátka. A v pravé ruce obratně pracoval s malými nůžkami na svém knírku. Podle jeho obřího zavazadla jsem také pochopila, že to je celý jeho majetek. A zatímco my jsme na zastávce a čekáme na tramvaj, on je ve své koupelně. Hned, asi o tři metry dál, stála slečna, překvapivě také s nataženou levačkou. Přišlo mi to komické, přicházím na peron, kde stojí dva lidé a oba s nataženou levou rukou. Ale tato slečna si dělala selfie, fotku sebe sama, na zaprášené zastávce vedle bezdomovce.

Se sebelítostí umím pracovat, vzpomenu si na všechno dobré, co v životě mám. Úžasnou maminku, bezkonkurenčního přítele, pár dobrých přátel a sebe. Dokážu se ocenit, vím, že ty zatracený miliony za otce splatím nejpozději za tři roky, protože jsem schopný člověk. Ale má to své důsledky. Když jsem před pár měsíci zjistila, že mě opravdu nepřekvapí a vybral si sebe místo mě, nutně jsem ho musela odstřihnout ze svého života. Což je vlastně v dnešní „sociální“ době, kdy děti s rodiči nebydlí, velmi jednoduché. Odstraníte si je ze všech sociálních sítí, napíšete v sms zprávě „čau“ a už jim ani nenapíšete na Vánoce či k narozeninám. Přerušit kontakt je pro udržení vlastního zdraví takový základ. Cítíte se hrozně nepřirozeně, víte, že to tak nemá být, ale nemůžete jinak. No a pak jsou méně úsměvné důsledky. Jako reálná nemožnost mít dítě. Pokud vyděláváte jen na dluhy a odvody státu, tak to prostě nejde. Z mateřské, jak všechny maminky ví, se opravdu miliony nezaplatí. A to je ta největší křivda v mém životě. S tou, jak už jsem zmínila, zatím pracovat neumím.

Nicméně, jak píše velký spisovatel Kundera ve své knize Nesnesitelná lehkost bytí: „…Ale je tíha opravdu hrozná a lehkost nádherná?…v milostné poezii všech věků žena touží být zatížena břemenem mužova těla. Nejtěžší břemeno je tedy zároveň obrazem nejintenzivnějšího naplnění života. Čím je břemeno těžší, tím je náš život blíž zemi, tím je skutečnější a pravdivější. Naproti tomu absolutní nepřítomnost břemene způsobuje, že se člověk stává lehčí než vzduch, vzlétá do výše, vzdaluje se zemi, pozemskému bytí, stává se jen napůl skutečný a jeho pohyby jsou stejně svobodné jako bezvýznamné.“