Po šílené několikahodinové cestě, kterou zná každý, kdo byl někdy autem v Chorvatsku, jsme se dostali do centra Puly, největšího města Istrie. Večer jsme sebrali všechny síly a šli se projít přístavem. K našemu překvapení tam nebyla žádná promenáda. Rozhodli jsme se jít tedy více do centra do úzkých křivolakých uliček na večeři. Ta se nám úplně nepovedla, ale hlad je prostě potvora, co si budeme líčit. Pak už jsme jen zvládli krátkou procházku kolem gigantického kolosea, které tady nazývají Aréna.

Další den, plni sil a hlavně po zaslouženém spánku jsme se vydali do blízké vesničky Banjole. Tam jsme celkem brzy, po čichu, našli malou pláž s typickými velkými kameny a báječně jsme si tam užili téměř celý den. Po návratu z pláže jsme se zastavili do blízkého obchodu pro ingredience na večeři. A to z prostých dvou důvodu. Zaprvé je to levnější, než jít do restaurace a zadruhé a to hlavně – jsme lepší kuchaři, než ten, od kterého jsme měli včera večeři. Vařila jsem během celého pobytu několikrát slávky i krevetky, protože v Pule stojí stejně, jako u nás kuřecí v supermarketu.

Následující ráno jsme se probudili s plánem, že vyrazíme na poloostrov Kamenjak. Je proslaven tím, že se tam skáče do laguny i z desetimetrové výšky. Jedná se o nejjižnější cíp Istrie. Vtipné bylo, že v centru Puly bylo vždy poznat, který turista ještě na Kamenjaku nebyl. Měl totiž čisté auto. Ti, kdo na vyhlášeném místě již byli, ho měli zaprášené jemnou vrstvou bílého písku, který je všude na poloostrově. V místě si navíc netroufnete jet ani padesátkou. Silničky jsou tam prašné s pěti dírami na metru čtverečním.

Po zkušenostech z pláží jsme se rozhodli, že poznáme lépe Pulu. Prošli jsme kolem celé Arény, nafotili významné oblouky a koupili si pohledy. V tom šíleném městském vedru a dusnu se nedalo vydržet déle, než 3 hodiny. Zajeli jsme na nedalekou pláž ve městečku Premantura. Nádherná, s placatými balvany a úžasným mořským životem.

Po ne příliš příjemném probuzení, kdy bylo zataženo, jsme jeli na výlet lodí k národnímu parku Brijuni. Zakotvili jsme pak na příjemném malém ostrůvku sv. Jerolim. Jak to tak bývá, ostrovy jsou prostě nejlepší. Našli jsme si krásnou malou plážičku jen pro nás dva s průzračnou vodou. Užívali jsme si lehký vánek od moře a příjemného slunce, které nás už slušně zbarvilo do hněda. Každý takto orgasmický zážitek bývá často předzvěstí něčeho, řekněme vypjatějšího. A ano, skutečně to přišlo. Špatně jsme se totiž při příjezdu pochopili s kapitánem lodi a místo v 16:30 jsme do přístavu přišli až v 18:30. Nikde nikdo, v klidu jsme si ještě na ostrůvku fotili oslíky a přitom nám stále nedocházelo, že pořádní oslové jsme tam hlavně my. Až ve chvíli, kdy se žádná loď stále neblížila, jsme poprosili správce ostrova, aby kontaktoval našeho kapitána, který nás lámanou „chorvatoangličtinou“ poslal do patřičných míst. Čili já už měla představu o tom, jak prožijeme „romantickou noc na pláži“ a ráno už se na nějaký trajekt dostaneme. V tu chvíli nám nebe seslalo bohaté Němce. Vozili se po okolních ostrůvcích a zastavili i na tom našem. Prošli si ho, nechali si vyprávět historii písku nebo čeho a pak se vraceli ke svému nabušenému člunu. Jako zoufalý bezdomovec jsem se k nim hrnula a prosila je, jestli bychom s nimi mohli na nejbližší pevninu. Což byla vesnička Fažána. Jejich eura jim naštěstí nestoupla do hlavy a vzali nás velmi ochotně. Měla jsem pocit, že se jim musím poklonit až na zem a celou noc jim leštit boty. Nicméně jsme dorazili na pevninu, celkem rychle našli autobusovou zastávku a nechali se odvést do Puly. Pozitivní na tom bylo, že jsme na „naší“ pláži byli o dvě hodiny déle a stálo nás to dohromady jen stovku za autobus. Což bylo ve finále pozitivní skóre.

Po adrenalinovém dni jsme si dali další pohodičku na pláži u městečka Peroj. Už jsme měli barvu místních a cítili se opravdu dobře. Tak jsme si řekli, že bychom svá bronzová těla mohli i vystavit na nějaké párty. I přesto, že je Pula největším městem Istrie, kromě jazz klubu, který je, zabte mě nevím proč, o víkendu zavřený, jsme museli za zábavou do Medulinu. Jelikož byl ale začátek září, tudíž konec sezony, ani slibovaná párty se nekonala. Jeli jsme tedy zpět do Puly, kde nebyl otevřen žádný noční klub, nekonala se plážová párty, a tak se mladí lidé a turisti rozhodli, udělat si svou párty v parku pod Arénou. Přistavili auta s vymakanými sound systémy a popíjelo se v trávě a na lavičkách.

Poslední den jsme se vrátili na pláž v Premantuře. Protože v ten den i více foukal vítr, mohli jsme vidět asi šedesátiletého pána, jak brilantně ovládá svůj surf. Nejprve si s lehkostí stoupnul na svůj windsurf a křižoval moře vcelku překvapivou rychlostí. Pak ale přišlo další překvapení, vzal si jiné prkno a k němu padák a nechal se unášet větrem, který tlačil do padáku. Občas ho vítr, pro mé oči opravdu nebezpečně, nadzvedl. Odhadem třeba do pěti metrů. Ale pán byl opravdu Pan Surfař, takže byla radost ho sledovat.

Celá atmosféra pobytu byla rozporuplná. Moc se mi líbí zvyk starších chorvatských pánů na lavičkách. Debatují spolu hodiny a hodiny, vášnivě, s křikem, se smíchem. V okolí Puly je všude cítit Itálie. Asi není náhoda, že existuje i další Pula, právě v Itálii. Pulané vás tady zdraví ciao nebo giorno. Silnice raploidně křižují fiaty s italskými poznávacími značkami. A co nás překvapilo úplně nejvíc, byly dvojjazyčné názvy vesnic a měst. První název chorvatský, druhý italský. A ke konci dovolené se mi už vážně začalo stýskat po Praze. Po jejím nočním životě, po místech, které tu mám ráda, po restauracích a kavárnách, které dobře znám a vím, co od nich můžu čekat. Je fajn procestovat svět, vidět spoustu krásných míst, ochutnat exotické jídlo, setkat se se zajímavými lidmi, udělat si v zahraničí přátele. Letos jsem objevila nový důvod k cestování – člověk si víc váží svého domova, města, vesnice a země, kde žije.