Moje podivnosti

Tak se připravte, tohle bude dlouhý povídání!

Mojí absolutní patologickou podivností jsou seznamy. Mám seznam na všechno, na co si jen vzpomenete. Ráda totiž odškrtávám.

Jen při pohledu do poznámek v mém chytrém telefonu jsem si uvědomila, že mám fakt problém.

Hned první seznam se jmenuje Proč nepít alkohol.

  1. Kvůli mému zdraví
  2. Pro méně stresu (říká se opak, ale pravdou je, že s množstvím alkoholu roste stres)
  3. Pro lepší spánek (opět se říká opak, ale jde o stejnou mystifikaci jako u stresu)
  4. Mladší pleť
  5. Spousta kalorií
  6. Ušetřím peníze
  7. Jsem produktivnější, protože mám více energie, nepotřebuji dospávat kocovinu

Následují další seznamy, které není třeba rozepisovat, jako seznam filmů, které jsem viděla a které chci vidět, knih, které jsem přečetla a chci přečíst, seznam podniků, kam chci zajít. Pak jsem si napsala také soupis věcí, které bych chtěla, ale sama si je nekoupím. Čekají na mé blízké, až budu mít narozeniny nebo přijdou Vánoce.

Další sáhodlouhý seznam tvoří města, potažmo země, kam se chci v životě podívat. Také jsem nezapomněla na seznam věcí, které si většinou beru s sebou do příručního zavazadla, když cestuju. Jiné zavazadlo neberu, takže je fajn mít univerzální seznam věcí, které vždycky využiju. Ať už jedu na prodloužený víkend nebo na 10 dní.

Klasicky pokračuju nákupním seznamem, který průběžně mažu a připisuju nové položky. Také jsem si vytvořila soupis s názvem Nákupy za rok 2019, který je rozdělen na měsíce. Na konci roku si chci vyhodnotit své nákupy, jestli byly přínosné, jestli ty věci vůbec ještě mám a jestli se ta investice do nich vyplatila. Tenhle seznam je rozhodně spojen s mým minimalistickým přístupem k životu, kdy si chci ověřit, jak málo stačí. Do seznamu samozřejmě nepíšu klasické náklady za bydlení, jídlo nebo kosmetiku. Ale už tam mám třeba kadeřníka, ke kterému chodím asi 5x do roka nebo sluchátka, které by měly vydržet alespoň dva roky, ale většinou tomu tak není.

Pak si také vedu seznam míst, kam zajít s dětmi v létě a v zimě. Tohle jde třeba lehce vygooglit, ale seznam je rychlejší. Píšu si tam tipy od lidí, svou vlastní zkušenost. No a pak mrknu a vidím.

Dále si píšu klasický „to do list“ na daný den, mám i seznam cviků, které jsou mé nejoblíbenější pro cvičení doma na podložce. Kdysi jsem si napsala seznam s názvem „Za co jsem vděčná.“ Což je skvělý samolék na sebelítost a pesimistickou náladu, která přichází s únavou.

Také mám už roky seznam dárků pro mamku a přítele k narozeninám nebo Vánocům. Kdykoli mě něco napadne nebo mě někdo inspiruje k super dárku, napíšu si to. A pak nemusím sáhodlouze přemýšlet, co to mám vlastně z povinnosti pořídit svým nejbližším. Jsem neuvěřitelně plánovací typ, takže mám i seznam všech činností na nejbližší dovolené. Kde budeme, co tam budem dělat, kompletní informace o cenách, spojích, aby logisticky navazovala místa, kudy půjdem. V plánu je samozřejmě vždy zahrnuta zastávka v kavárně s výběrovým kafem.

Druhá, už méně vtipná podivnost je, že přitahuju lidi, kteří trpí. Snáší dlouho všechna možná zla a blíží se nebo právě jsou na rozcestí. Snaží se být normální, protože jim to nikdo v dětství neukázal, nesou si strašné křivdy z dospívání, nedokážou to jen tak hodit za hlavu, neumí si s tím sami poradit. Chtějí být v pohodě, ale prostě to zatím nějak nejde. Nevím, mám to být já, kdo jim ukáže nějaké možnosti? Nejsem psycholog, kouč, kromě nějakého semestru psychologie nemám žádné odborné znalosti. Obrátilo se takto na mě nespočet lidí s nějakým svým problémem, popisovali mi své dětství, co se jim v životě všechno stalo a neposlouchá se to hezky. Nejsem ten typ člověka, co to má „jedním uchem tam, druhým ven“. Když se mi někdo svěří, opravdu se snažím to řešit a zkouším poradit, vztáhnout si to na sebe, co bych asi dělala já. Spíš k tomu přistupuju jako kámoš, kterej hledá jen racionální řešení. Protože ty jejich emoce nemůžu znát. Jednou se mi ale stalo, že dotyčný této mé vlastnosti celkem zneužíval. Téměř denně se probudil s problémem, který mi ani neuměl pořádně popsat. Já ho v hlavě řešila celý den a ten člověk si večer už ani nepamatoval, co mi ráno říkal. Takový to vytváření problémů pro problémy, pro to, aby se něco dělo. Tak na to pozor!

Rozhodla jsem se, že budu žít podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a kdo chce, může se inspirovat, aniž bych to třeba musela vědět. A kdo nechce, můžu mu být ukradená. Rozhodně vyslechnu, řeknu svůj názor, snažím se podpořit, pokud je o to zájem, ale dál se lidem do jejich životů plést nechci, ani nemůžu. Můžu je k něčemu nakopnout, ale to je tak všechno.

No a je čas na třetí podivnost. Od malička nesnáším nevyžádané rady a všetečné otázky. Já vím, že ty asi nemusí nikdo, ale mě to tak točí do vrtule, že bych hned dotyčnému natankovala do zubů! Vždycky mi bliká červený světýlko a nejraděj bych vyskočila jako čertík z krabičky. Začíná to v útlém věku. Kdy se většinou holek ptají: „Tak coooo? Už máš kluka?“ Až ho má, následuje: „Už si tě ten tvůj vzal?“ Až je po svatbě, přichází: „Kdy už budete mít dítě? Pospěšte, biologický hodiny tikají, tik tak!“ Až je dítě na světě, přichází teprve pořádná palba: „Měla bys přestat kojit! Ať ho nerozmazlíš! Už pase koníky? Už sedí? Už jí pevnou stravu? No tak coooo, už chodí? Už vám konečně začal mluvit? A kdy bude druhý? Šup, šup, tik tak!“ Když má dítě teprve rok, přichází otázky stylu: „Kdy půjde do školky? Měl by jít do školky! A co ty? Půjdeš do práce? Měla bys jít do práce!“

Předpokládám, že lidé všechna svá doporučení a otázky myslí dobře. Ale říkám si, zamyslí se vůbec nad tím, na co se ptají? Co když se zeptáte známé, proč už nemá dítě s manželem a ona ho třeba nemůže mít nebo před měsícem potratila? Při otázkách podobného typu by z mého pohledu měli být lidé více senzitivní. Jsou to proboha soukromé věci, když o tom člověk nemluví sám, asi k tomu má důvod. Za vším je většinou nějaký důvod. Takové všetečné otázky na soukromý život vždycky přirovnávám k otázce: „Tak co, děláte anál?“ Zeptali jste se někdy na tohle? Asi ne. Proč? Možná je vám to žinantní, nepříjemné, přijde vám to příliš soukromé. Ano, je, stejně jako otázky, o kterých jsem se zmiňovala.

Co z toho plyne? Neptejte se mě na anál! Ne, teď vážně. Když budu chtít poradit, zeptám se. Nejsem z těch, co se bojí ptát, školství to ve mně nezabilo. Jsem hodně otevřený člověk, takže toho dávám ven pravděpodobně víc, než většina lidí v mém okolí. Ale jsou věci, které patří jen mně, potažmo nejbližším, se kterými žiju. Díky!

Takže vlastně jediné, co jsem schopná reálně ovlivnit z mých podivností, jsou ty seznamy. A musím přiznat, že mi v mnoha ohledech ulehčují život. Tak já nevím, jestli se této „úchylky“ chci vlastně zbavovat.

A co vaše podivnosti?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *