Křivdy, staré nebo nové, vždycky nějaké jsou

Ve svém životě jsem nikdy nedokázala pracovat s křivdou. Neměla jsem jí naštěstí tolik, ale dva okamžiky si vybavuji ještě dnes a přitom se staly před nejméně patnácti lety. Křivda je strašná, nemůžete ji vysvětlit, vyhádat, zmlátit. Proto, když se mi stala má největší křivda v dosavadním životě, začala jsem pociťovat něco nového, dosud nepoznaného, vůbec jsem netušila, co to má být. A pak mi to došlo – sebelítost. To je teprve potvora podšitá! Litujete se, jaký jste chudáček malý, upracovaný, unavený, máte pocit, že jen vy jste na světě v tom nejhorším problému.

Ale ono to tak není a vy to někde hluboko víte. Nechci mluvit o tom, že tady není válka, máme skvělé zdravotnictví a školství, i když si to často nemyslíme, máme fungující infrastrukturu a veřejná doprava opravdu jezdí tak, jak je psáno. Chci mluvit o tom, že musíte mít otevřené oči. Dívejte se kolem sebe.