Slovinsko a Chorvatsko

Přišel začátek srpna a já celá nadšená sedala do auta s jedním batohem a pohorkama a vyrážela do Slovinska. Konkrétně do městečka Bovec, jen několik desítek kilometrů od Triglavského národního parku. Po cestě jsem obdivovala majestátní hory, které jsem do té doby nikdy tak z blízka neviděla. Rozuměj, viděla jsem jen Krkonoše a slovenské Vysoké Tatry.

img_20190803_173407

Po cestě jsem se také musela zastavit u nádherného jezera, ještě na italské straně. Byl to nádherný pohled, který fotka nepřenese. Jezero lákalo ke koupání, ale musela jsem dál kvůli špatnému parkování.

img_20190803_154429

Jakmile jsem projížděla městečkem Bovec, bylo mi jasné, že je přizpůsobené turistům, nabízeli na hlavní třídě všechno možné i nemožné. Ale zase bylo fajn, že v místě byly farmářské trhy a také supermarket, jo, jsem prostě na to žrádlo. No a když jsem hned po ubytování u milé místní Airbnb paní vyrazila na nákup jídla, využila jsem novou nepromokavou bundu, kterou jsem si původně vůbec nechtěla vzít. Přeháňka ale trvala jen chvilku a po zbytek pobytu ve Slovinsku bylo příjemných 25 stupňů a slunečno.

img_20190805_175235

Druhý den jsem se probudila s jasným plánem vyrazit na lávky přes řeku Soču. Barva její vody se nedá popsat, je to absolutní nádhera, kam se hrabe Karibik. I když no…Soča má v nejteplejších měsících 12 stupňů. Nezdá se to, ale procházka podél a přes Soču udělá hned deset kilometrů. Potom jsem ještě vyrazila na super výhled z hory Kal Čelo, kde jsem potkala bandu koz. A ta jedna se mnou dokonce chtěla odejít. Sladká.

img_20190804_120636

img_20190804_171855

Po návratu z výstupu jsem si dala oběd v místní restauraci. Většinou si spíš vařím, ale tahle návštěva se vyplatila. Nikdy bych neřekla, že můžou grilovaný houby a polenta chutnat tak skvěle.

Následující den mě čekal výstup k vodopádu Boka, který mi jednou svou částí dal víc zabrat, než Sněžka. Lezla jsem po čtyřech a držela se stromů, jejich kořenů, balvanů, všeho, co bylo po ruce. A zjistila jsem, že adrenalin je super věc. Člověk totiž vůbec nepociťuje únavu. Rozhodla jsem se jít ještě na průvodci propagovaný vodopád Kozjak. Tam už byl příslib normální cesty a taky to bylo vidět. Potkávala jsem tam spoustu rodin s dětmi a těsně před vodopádem se vybíralo vstupné. Říkala jsem si, že bych se pod ním vykoupala, tak jsem vstupné zaplatila. Ale vodopád je mezi skalami, kde je minimálně o pět stupňů méně a voda dost studená. Pohled na vodopád byl fajn, ale nevím, jestli stál za čtyři eura. Pokud přemýšlíte o výletě k vodopádu, rozhodně doporučuju raději Boku.

img_20190807_095654

 

img_20190805_174145

Po cestě z Kozjaku jsem zahlédla přítok řeky Soči a potom samotnou řeku, která se pod tíhou horského proudu valila dál. U toho přítoku byli lidé v plavkách, tak jsem neukojená z představy o koupání pod vodopádem, slezla dolů k přítoku. Byl studený, ale určitě ne tolik, abych si v něm nesmočila alespoň nohy. Bylo to po téměř celém dni chození jako wellness pobyt v „pětihvězdě“. Viděla jsem, že někteří odvážlivci se namáčí i přímo v Soče. Laškovala jsem pořád s myšlenkou, že půjdu do plavek a zkusím to. No, nakonec jsem si ty plavky opravdu oblíkla a dvakrát se do Soči ponořila celá. A myslím, že už to nebudu opakovat. Každopádně mi to pomohlo s otužilostí v Chorvatku. Vždy jsem si vzpomněla na tu neuvěřitelně ledovou horskou vodu ve Slovinsku a najednou mi každé koupání v Chorvatsku připadalo jako lázeň. Ještě jsem ale chtěla dodat, že pár lidí podobně jako já vlezli do Soči asi na deset vteřin a zase rychle upalovali pryč v rámci zachování vlastního zdraví. Ale všichni jsme s otevřenou pusou sledovali zarostlého chlapíka, který byl v řece asi půl hodiny a neskutečně si to užíval. Tomu říkám ZEN.

Po makačce, lezení a studené vodě jsem se tím víc těšila na pohodičku u moře v Chorvatsku. Takže jsem se šla smočit ještě ten podvečer, co jsem přijela. Byla jsem na ostrově Krk, konkrétně ve městě Baška. Což je jediný chorvatský ostrov, který je přístupný autem přes most, kde se platí za přejezd. Když z ostrova odjíždíte, už se neplatí.

Hodně jsem ocenila místní rybárnu, která měla ráno čerstvě vylovené rybky a mořské plody. Takže jsem si dala chorvatskou pražmu, slávky i krevetky. Mňam! Vyzkoušela jsem plážičky v Bašce, ve Staré Bašce a ve Vrbniku.

img_20190809_201047 img_20190808_184709 img_20190808_185347 img_20190808_185207

Vrbnik byl asi nejlepší, co se týče vody, ale ta byla všude nádherná. Tohle mě na Chorvatsku strašně baví, málokdy se vám stane, že přijdete ke kalné vodě nebo znečištěné pláži. Bavily mě ale taky plážičky v Bašce. Byly takové víc divoké. Míň přístupné, člověk si musel dát pozor, aby se někde neškrábnul o skálu nebo ošklivě nespadnul, ale to soukromí pak za to stálo. Po nekonečných skocích do vody a vylejzání po skalách nahoru jsem byla znavená natolik, že jsem se odměnila kafem a smoothiečkem v jednom bárku u pláže a užívala si pohled na moře.

img_20190807_205606

Poslední večer jsem si ještě chtěla užít moře. Tak jsem vyrazila s pivkem na pláž. Byl přesně ten skvělej vlahej letní večer a já koukala na moře a propadala kouzlu měsíce, který se v něm odrážel.

Ráno následovalo klasický peklo na silnicích. Pokud se někdo vydáváte na cestu do Chorvatska, doporučuju mimo zavedené sobotní turnusy. Vyjížděla jsem do Chorvatska ze Slovinska v úterý, byly naprosto prázdné silnice, všechno šlo hladce, ale sobotní odjezd z Chorvatska byl tragickej. Po osmi hodinách v autě jsem pořád nepřekročila hranice. Celá cesta do Prahy tak trvala 16 hodin.

Vždy si říkám, že to byla poslední návštěva této země! Ale jak to tak bývá, na špatný se zapomíná rychle a na to dobrý vzpomínáte roky.

Tak zase příště!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *