I když na to mé tělo zrovna nevypadá, je vlastně od dětství zvyklé sportovat. Na základní škole to bylo disco dance, následně street dance, základy latino tance. Později běhání, aerobic, plavání, inliny, zumba, běh na pásu a nakonec opět tanec. Tato průprava se mi hodí na víkendové sportovní akce. A teď opravdu nemyslím to, že všem vytřu zrak, jakou mám fyzičku. Ale jsem schopná vydýchat 5 kilometrovou „procházku“ do nechutného krpálu, abych si pak mohla vychutnat nádherný výhled do české krajiny. Nebo doslova přežít 14 kilometrů na bruslích. Je fajn, že má tělo takovou paměť.

K první popisované víkendové zkušenosti – udělali jsme si výšlap v Hřensku. Věděla jsem, že nepůjde o procházku mezi keři červených růží a proto jsem oprášila běžecké boty a musím dodat, že to bylo mé nejlepší rozhodnutí toho dne. Když už nic, tak se mi vážně kráčelo jako v bavlnce. Nicméně jsem se snažila držet přítelovo tempo, což opravdu není jednoduché vzhledem k jeho nohám o délce 120 centimetrů a váze mého těla – bez zadku, prsou a asi ještě všech končetin. Ale světe div se, vylezla jsem až nahoru, udělala krásné fotky a do půl hodiny se i vyfuněla.

Další víkend jsme jeli na cyklostezku. Záměrně hned brzy ráno, aby nás nechytla předpovídaná tropická vedra. Asi po pěti minutách mě začaly bolet nohy, protože nebyly zvyklé na polohu v bruslích. Zastavila jsem, napila se, povolila brusle a řekla si, že nebudu fňukat a prostě to dám. Tak jsem vyrazila, cesta tam celkem šla, 7 kilometrů na bruslích ještě není taková tragédie, i když jsem už ke konci začala funět. Zpáteční cesta byla horší. To už jsem se zastavovala na každém odpočívadle a pila a pila a pila. Každý kilometr jsem se modlila, ať už se objeví ten malý přístřešek, kde si sednu a napiju se.

Nejvtipnější bylo sledovat lidi, kteří se už vzbudili a řekli si, že vyrazí také za sportem. Byla to taková malá módní přehlídka. Střídaly se tam kočičky v bílých a růžových oblečcích, nalíčené, ve slunečních brýlích, s vyčesanými drdůlky, pravidelným stylem jízdy a kamennou profesionální tváří inline závodnice. V kontrastu se mnou – z dáli se nekontrolovatelně řítící halda černého volného oblečení. Upocená růžová tvář, přimhouřené oči bez slunečních brýlí, s vlasy rozevlátými, jako by mě udivovalo úplně celé okolí. Tak jsem alespoň v moment, kdy tyhle dokonalé bytosti projížděly kolem mě, zadržela na chvilku dech, aby nemusely slyšet můj hromotlucký dusot. Je teda ale pravda, že jsem potom měla co dělat, abych rozdýchala těch 5 vteřin bez dechu.

Za celou dobu jsem potkala jen dvě sympatické holky. Obě byly také rudé, jako Marfušky, dýchaly zhluboka, a když kolem mě projížděly, spiklenecky a tak nějak v sounáležitosti se na mě usmály. Celý příběh ale končí pozitivně. Byla jsem na sebe moc pyšná, že jsem zvládla 14 kilometrů celkem bez újmy. Jen ty nohy cítím ještě teď. Ale už se těším na další letní, sportovní víkend. Protože si nejsem jistá, jestli opravdu platí sportem ku zdraví, ale tomu psychickému určitě!