Můj strýc byl…ano byl, už tu není. Stále je to citlivé a možná tímhle blogem, „vypsáním se“, to bude méně citlivé. Vzpomínám, jak jsem jako malá lezla za ním do postele a přinesla mu miniaturní červenou televizku, která v sobě měla pár obrázků (komunistické děti ví), a stlačením čudlíku se jednotlivé obrázky střídaly. Trpělivě mi televizku držel před okem a pomalu stláčel, abych viděla každý obrázek. Dokonce jsem měla pocit, že ho to baví a měl radost, že jsem měla radost. A máma mě musela 5x volat, abych už šla spát do svojí postele.

Brával mě s sebou v létě do hospody, kde trávil valnou část svého života. Vždycky mi koupil čokoládu (pak se člověk diví, kde ty kila vzal), žlutou kombajnovku a občas i nějaký super mastný řízek. Pak jsme šli za koníkama, které miloval, staral se o ně, hlídal, aby prospívali a dělal jim stoprocentní servis.

Taky byl mistr v pozdních příchodech, za které mu máma vždycky patřičně vyčinila. Byl v podstatě životním pesimistou, na všechno nadával. Ale ne na politiky nebo světovou situaci. Spíš na mámino jídlo, že nemá kam v Praze jít, že tu není žádné pole, nemá se na co podívat, jak roste třeba „pšenica“ nebo že v Praze nikdo nemluví normálně. Tuhle svou nespokojenost projevoval nejčastěji zvukem „ach ja“.

Když zemřel, byl to šok. Stejně jako pro všechny, komu zemře někdo blízký. Vyvstávají otázky, co by, kdyby…faktem je, že to tak prostě je. A člověk jen potřebuje čas, aby opravdu uvěřil, že tu ten blízký už není.

Fascinoval mě ten neuvěřitelný proces poté, co někdo zemře. Jelikož byl v nemocnici, byli jsme osloveni, abychom si přišli pro jeho věci. Převzala jsem si plný modrý pytel přelepený hnusnou hnědou páskou, která držela bílý papírek se jménem Pacák. Podepsala jsem papíry a šla jsem s tím pytlem zpět do auta. Byla jsem jako v bublině a jen to chtěla mít všechno nějak za sebou. Kousek od nemocnice byla pohřební služba, kam jsem rovnou zašla. V ten den jsem si přečetla nebo slyšela příjmení Pacák asi tisíckrát.

V pohřební službě jsem se šla zeptat na podmínky, a když mi paní povídala o cenách, googlila jsem v telefonu, jestli ty ceny odpovídají nebo je to přemrštěné. Odpovídaly, takže jsem rovnou řekla, že teda chci využít jejich služeb. Paní křičí: „Sjednáme? Výborně!!!“ a rovnou volala svému šéfovi, že sjednává smlouvu. To mi přišlo totálně uhozené. Snad to stačilo oznámit až po mém odchodu. Mezitím jsem si všímala detailů v místnosti. Jakože tam vážně mají na stolku terminál na platby kartou, že se dá koupit skleněné srdce s popelem zesnulého za dva a půl tisíce, památeční slza se jménem nebo diamanty vyrobené z popela zesnulého za 44 tisíc.

Je to čtvrt roku a myslíme na něj s úsměvem. Objednala jsem vánoční kouli s nápisem „Pepík“. Takže s námi bude i na Vánoce. Nedávno bylo Josefa a máma mi volala, že mám strýcovi zapálit svíčku u fotky, kde ji normálně zapalujeme každý den. A říká: „ Zapal mu tam tu svíčku, když má ten stréc svátek.“

Můj strýc byl pořád dítětem, byl trpělivý, měl radost z mého štěstí, byl milovníkem koní, byl hodný, pesimistický a měl mě rád. A já jeho taky.