Strejda

Můj strýc byl…ano byl, už tu není. Stále je to citlivé a možná tímhle blogem, „vypsáním se“, to bude méně citlivé. Vzpomínám, jak jsem jako malá lezla za ním do postele a přinesla mu miniaturní červenou televizku, která v sobě měla pár obrázků (komunistické děti ví), a stlačením čudlíku se jednotlivé obrázky střídaly. Trpělivě mi televizku držel před okem a pomalu stláčel, abych viděla každý obrázek. Dokonce jsem měla pocit, že ho to baví a měl radost, že jsem měla radost. A máma mě musela 5x volat, abych už šla spát do svojí postele.

televizka

Brával mě s sebou v létě do hospody, kde trávil valnou část svého života. Vždycky mi koupil čokoládu (pak se člověk diví, kde ty kila vzal), žlutou kombajnovku a občas i nějaký super mastný řízek. Pak jsme šli za koníkama, které miloval, staral se o ně, hlídal, aby prospívali a dělal jim stoprocentní servis.

Taky byl mistr v pozdních příchodech, za které mu máma vždycky patřičně vyčinila. Byl v podstatě životním pesimistou, na všechno nadával. Ale ne na politiky nebo světovou situaci. Spíš na mámino jídlo, že nemá kam v Praze jít, že tu není žádné pole, nemá se na co podívat, jak roste třeba „pšenica“ nebo že v Praze nikdo nemluví normálně. Tuhle svou nespokojenost projevoval nejčastěji zvukem „ach ja“.

strejda-foto

Když zemřel, byl to šok. Stejně jako pro všechny, komu zemře někdo blízký. Vyvstávají otázky, co by, kdyby…faktem je, že to tak prostě je. A člověk jen potřebuje čas, aby opravdu uvěřil, že tu ten blízký už není.

Fascinoval mě ten neuvěřitelný proces poté, co někdo zemře. Jelikož byl v nemocnici, byli jsme osloveni, abychom si přišli pro jeho věci. Převzala jsem si plný modrý pytel přelepený hnusnou hnědou páskou, která držela bílý papírek se jménem Pacák. Podepsala jsem papíry a šla jsem s tím pytlem zpět do auta. Byla jsem jako v bublině a jen to chtěla mít všechno nějak za sebou. Kousek od nemocnice byla pohřební služba, kam jsem rovnou zašla. V ten den jsem si přečetla nebo slyšela příjmení Pacák asi tisíckrát.

V pohřební službě jsem se šla zeptat na podmínky, a když mi paní povídala o cenách, googlila jsem v telefonu, jestli ty ceny odpovídají nebo je to přemrštěné. Odpovídaly, takže jsem rovnou řekla, že teda chci využít jejich služeb. Paní křičí: „Sjednáme? Výborně!!!“ a rovnou volala svému šéfovi, že sjednává smlouvu. To mi přišlo totálně uhozené. Snad to stačilo oznámit až po mém odchodu. Mezitím jsem si všímala detailů v místnosti. Jakože tam vážně mají na stolku terminál na platby kartou, že se dá koupit skleněné srdce s popelem zesnulého za dva a půl tisíce, památeční slza se jménem nebo diamanty vyrobené z popela zesnulého za 44 tisíc.

Je to čtvrt roku a myslíme na něj s úsměvem. Objednala jsem vánoční kouli s nápisem „Pepík“. Takže s námi bude i na Vánoce. Nedávno bylo Josefa a máma mi volala, že mám strýcovi zapálit svíčku u fotky, kde ji normálně zapalujeme každý den. A říká: „ Zapal mu tam tu svíčku, když má ten stréc svátek.“

Můj strýc byl pořád dítětem, byl trpělivý, měl radost z mého štěstí, byl milovníkem koní, byl hodný, pesimistický a měl mě rád. A já jeho taky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *