K Chorvatsku jsem byla vždy velmi skeptická. Každý rok tam s oblibou cestují tisíce Čechů svými přeplněnými octavkami combi, se smaženými řízky v alobalu a nákupem všech možných surovin na týdenní vaření. Hned po příjezdu do naší cílové stanice Vodice, jsem zjistila, proč tohle všechno vozíme. Protože musíme. Člověk by si po dlouhé, zpocené cestě dopřál sprchu a malý odpočinek na pokoji. Ale my jsme si nezkušeně zajistili bydlení přes cestovku. Delegát s autoritativním přístupem odkoukaným od paní učitelky ze školky nařídil, že nám musí ukázat, kde budeme každý den snídat a večeřet. Šli jsme asi 200 metrů od hotelu do nejbližší restaurace a vítězoslavně nám bylo oznámeno, že tady to je. Čekala na nás nějaká smažená šílenost, kterou jsme prostě snědli, protože hlad je svině. Následně už jsme si mohli chvíli odpočinout a nabrat síly. Večer jsme šli sondovat do okolí. Otevřela se před námi krásná, živá, barevná, voňavá promenáda se spoustou stánků s jídlem, kavárnami, restauracemi a tanečními bary pod širým nebem. Téměř na konci promenády, kdy nám svítily oči štěstím, jsme viděli velmi příjemnou restauraci a rozhodli se, že se dobře najíme. Lepší špagety s plody moře jsem nikdy nejedla.
Druhý den, po další divné snídani, kdy jsem pochopila, že jsme si polopenzi zaplatili zbytečně a budu muset nakupovat jogurty v blízkém supermarketu, pršelo. Jeli jsme do blízkého přístavu Šibenik. Prošli se v lehkém letním deštíčku, který se rázem změnil v deštivou bouři. Opět jsme seděli v kavárně. U srkání kávy jsem prohlížela na tabletu předpověď počasí pro Dalmácii. Nevypadalo to příliš nadějně, ale naštěstí se meteorologové často pletou a už další den pobytu svítilo slunce.
Rozhodla jsem se, že přišel už třetí den a já mám stále tělo v barvě blbé středoevropské bílé. Šli jsme tak na výlet do vedlejší líbezné vesničky jménem Srima. Na malé plážičce jsem se nastavila slunci, přítel šel blbnout do vln a oba jsme byli spokojení.
Po chycení základního bronzu jsme se další den vydali na celodenní výlet do Národního parku Krka. Nejprve nás nadzvedlo nekřesťanské vstupné, za které bychom se mohli najíst v nejluxusnější restauraci Dalmácie. Po zhlédnutí krásných vodopádů, nádherné zeleně a vykoupání se v průzračném jezeře, jsme uznali, že to stálo za to. Nádhera.
Nadšeni z předchozího výletu jsme rovnou jeli na další. Do známého rybářského městečka Tribunj. Šli jsme na ten nejvyšší kopec, který tam měli, abychom viděli celé město a okolí. Mimochodem Tribunj je také znám tím, že se tu každoročně konají závody oslů. V přístavu dokonce mají sochu oslíka. Další zastávkou byl ostrov Prvic. Nádherný, maličký, se spoustou malých zátok a pláží. Po vystoupení z trajektu, který nás z Vodice vezl asi 40 minut, jsme šli podél pobřeží a hledali svou pláž. Asi po 20 minutách jsme ji našli, rozložili věci a užívali si krásně průzračnou, čistou vodu. Tam jsme si to užívali snad nejvíc – sami, malá plážička 2×3 metry, placaté balvany k opalování, občas projela loďka, bylo slyšet jen šumění vln a zpěv ptáků.
Předposlední den našeho pobytu jsme si řekli, že musíme znovu zajet do Šibeniku, kde nám propršelo. Navštívili jsme tedy katedrálu sv. Jakuba, prohlédli si celý přístav a malebné uličky ve staré části města. Při zpáteční cestě jsme improvizovaně odbočili u směrovky Jadrija. Nějak nás to tam táhlo. A táhlo nás to dobře. Za vesničkou se nám nenápadně ukázala příjemná malá pláž, kam chodili jen místní. Žádná Čeština, Slovenština nebo Polština.
Poslední den jsme vstávali dřív, abychom mohli ještě jednou na místní pláž Jadrija, kterou jsme si užili jen málo. Nachytali jsme poslední bronz a vyrazili opět přes Chorvatsko, které nám ukazovalo svou část nedotčené přírody, bez turistických tras. Přes Slovinsko, kde sice zaplatíte nejvíc za dálniční známku, ale jedete celou dobu krokem. A přes Rakousko, kde byste po dálnici nejraděj frčeli 300.
Shledávám dvě nevýhody na Chorvatsku.
- Všude slyšíte Češtinu, vidíte ponožky v sandálech a vůbec se tak nemusíte cítit jako na dovolené, kde vás nikdo nezná.
- Pokud nejste zrovna děckomil, budete mít trochu problém si zvykat na plážích na občasné pořvávání malých lidí.
Chorvatsko má ale nespočet výhod. Cestování autem je únosné a pak se vám bude hodit na různé výlety, pokud nechcete zrovna sedět na hotelové pláži. Můžu srovnávat se španělskými ostrovy. Voda v Chorvatsku je mnohem čistější. Je to v základu dáno tím, že Španělsko má spíše písečné pláže a Chorvatsko kamenité. A písek se prostě ve vodě pořád víří. V Chorvatsku je také mnohem bohatší podmořský život.
A proto letos jedu kam? Opět do Chorvatska. Blíž, do Istrie, konkrétně do přístavního města Pula. Má kolem 60 tisíc obyvatel, je v něm krásný Římský amfiteátr a historické centrum a navíc v blízkosti je opět spousta malých a ještě menších plážiček. Těším se. Krásné léto přeju.