I když se mě pár lidí ptalo v den mých třicátých narozenin, jak se cítím a co je jinak a mě to přišlo strašně stupidní, je pravda, že se toho mění spousta. Selektujete si přátele, šatník, jídelníček. Tak nějak máte pocit, že byste se o sebe měli víc starat. Hlídat co jíte, kupovat si už jen kvalitní oblečení a stýkat se jen s lidmi, kteří jsou vám příjemní a nehází na vás jen svoje problémy a sami vám nic nepřináší.

Kdybych si už ve dvaceti letech hlídala jídelníček jako dnes, byla bych už dávno ve formě, ve které si představuju být. Šatník jsem hodně probrala už před dvěma lety a opravdu jsem prodala či darovala tři čtvrtiny jeho obsahu. Nechala jsem si jen kvalitní kousky a hlavně jsem si uvědomila, že opravdu nepotřebuju osmery kalhoty na zimu. Ze čtyřiceti kabelek jsou rázem čtyři a nejvíc mám vlastně spodního prádla. A co se týče přátel, scházím se jen s těmi, se kterými chci a jak často chci. Nejdůležitější lidi se mnou žijí v jedné domácnosti a pro ty jsem schopná udělat cokoli.

Kromě těchto striktně osobních věcí jsou tu ale ještě další změny. Jako hypotéka, první opravdu velký závazek, manželství nebo dítě, taky v práci už se vám nechce dělat podržtašku jako ve dvaceti, čili se snažíte dosáhnout vyšších pozic a víc si užíváte čas pro sebe. Nejste už odvázaní z každé párty a už vůbec na ní nemusíte být. Vybíráte si akce, na které půjdete, a často se vám stane, že si raděj koupíte červený domů a pustíte si film.

To je vlastně všechno v pořádku, protože člověk je svobodný a může si naložit se svým časem, jak chce, pokud nikomu přímo neublíží. Nebojím se dokonce říct, že by se měl člověk stát lehkým sobcem, ale v tom nejlepším slova smyslu. Tedy dělat jen to, co ho baví, s kýmkoli zrovna chce a nelámat nic přes koleno, nedělat si žádné násilí. A pokud to nebudou přátelé respektovat, asi nejsou ti praví.

A poslední velká věc, která se mění kolem třicítky, alespoň u některých jedinců, je upřímnost. Tak nějak člověk zjistí, že když říká pravdu, líp se to pamatuje. A hlavně se nikdy nestane, že budete v trapné situaci.

Před několika lety jsem odešla ze svého rodného města na Moravě, abych šla vystudovat vysokou školu a dostala se do rádia. Ale hodně mě na našem maloměstě štvala jedna věc – drby, pomlouvání, lidé žili životy těch druhých a před vlastním prahem si nezametli. Ono to bohužel funguje i ve velkoměstě v různých skupinách – v práci, mezi známými a to na základě informací, se kterými se vlastně člověk dobrovolně podělí. Moc se mi proto líbí přístup mojí kamarádky Lucky, od které jsem nikdy neslyšela nic špatného na její kamarády, se všemi se chová stejně a nikdy takzvaně nedrbe, nepomlouvá. Můžete si to obhajovat, jak chcete, říkat, že jen konstatujete fakt, ale pravdou je, že každý někdy utrousíme něco pomlouvačného, řešíme jiné lidi a přitom máme dost svých starostí. Mám jedno velké předsevzetí – budu se držet hesla – Co mi není rovno, po tom je mi hovno!

Tak hezký podzim, přátelé.